Promarněný kvartál

Dnes uplynuly již tři měsíce od chvíle, kdy byl u nás na pozemku spatřen některý z pracovníků stavební firmy. Přesně před 92 dny se naposledy pracovalo na zakázkách zadaných na jaře letošního roku, u nichž se předpokládalo ukončení během června. 20. červenec 2015 byl posledním dnem, během něhož se stavební věci hýbaly kupředu. Od té doby se nestalo vůbec nic, nikdo se neozval, nikdo se nestaral... A to ani o svoje peníze, které se doposud do materiálu a lidské síly investovaly. Neuvěřitelné, zejména v dnešní době.

Polovina léta tak byla zcela promarněná, zůstaly nám pouze napůl rozdělané věci. Mohlo by mne hřát, že jsem zatím nezaplatil ani korunu, nebo že se nejedná o nic, bez čeho bychom nemohli kvalitně bydlet, mnohem raději bych však byl, kdyby bylo vše hotové. Ale jak to vypadá, toho se letos nedočkáme.

Obálka s modrým pruhem

Dnešní příspěvek není až zas tak úplně aktuální, protože příběh v něm obsažený začal již na konci června a pokračoval během července a srpna až do září. Z pochopitelných důvodů uvedených dále jsem jej však nemohl zveřejnit dříve. Přenesme se proto nyní v čase o několik týdnů zpět.

Nebo vlastně ještě dále, úplný prvopočátek se odehrál již v roce 2011. Tenkrát jsme začali stavět náš nynější domov v místech, kde dlouhá desetiletí bývala zahrada. A do této zahrady jeden z našich sousedů třináct let koukal. Bohužel koncem devadesátých let, kdy stavěl svůj dům, moc nepřemýšlel, protože jej umístil na samotnou hranici pozemku. Mohl jej umístit kdekoliv, např. uprostřed, ale rozhodl se pro úplný konec. Hned vedle zahrady... která byla již od roku 1988 – tenkrát tedy již více než 10 let – určena k zástavbě. Což není složité zjistit.

A tak započetí naší stavby je zároveň začátkem sporů, které nevyplývají z racionálního základu, ale pramení z frustrace, že výhled už není do zeleně. Výstupem jsou různá zvolání sousedů zpoza plotu, osobní stížnosti a nesmyslné požadavky. O těchto svárech se čtenáři již několikrát dozvěděli (například v příspěvku z 30. září 2011, 28. července 2012, 17. dubna 2015, či 11. července 2015). Nebýt jich, tak několik let okolo sebe jen tak chodíme a navzájem děláme, že ten druhý neexistuje.

Tuto vzájemnou koexistenční ignoranci bychom mohli praktikovat dál, pokud by nám domů nepřišla obálka s modrým pruhem a v ní oznámení Stavebního úřadu Obce Velké Březno o kontrole, zda se na našem pozemku nenacházejí nelegální stavby. Nejrůznější naschvály a narážky sousedů jsme přecházeli mlčením, a tak nás dohnali k akci udáním na úřadu, kde pod pohrůžkou pokuty 50 000 Kč už konat musíme. Nebylo těžké uhodnout, kdo se stal udavačem, nebylo složité ani zjistit, čeho se udání týká. Určitě to byli naši povedení sousedé a jde o dřevník, protože souhlas se vším ostatním – domem, oplocením, zpevněnými plochami, dvojgaráží – nám „dotčené strany“, tedy i oni, podepsaly.

Pro jistotu jsem však šel druhý den na Stavební úřad své předpoklady ověřit. Nemýlil jsem se. Jediným řešením byla dodatečná legalizace již postaveného dřevníku. Vyplnil jsem tedy příslušný formulář, vytvořil malůvku konstrukce a umístění na pozemku včetně kót, zažádal o stanovisko Vodárenského a kanalizačního provozu Obce Velké Březno a vše donesl na podatelnu. Nyní se bude postupovat podle zákona: zahájí a zároveň se se přeruší řízení o odstranění stavby, zahájí se řízení o dodatečné povolení stavby, provede se kontrola na pozemku. Během ní lze podávat námitky, kterými se bude Stavební úřad zabývat při svém rozhodování. Kolem a kolem však žádné neexistují. Dřevník není připojen k žádnému zdroji energie, neprodukuje žádný odpad, hluk, prach, kouř ani zápach, stíní na veřejnou komunikaci. Zbývají tedy už jen rozhledové poměry. Dřevník je však stejně vysoký jako neprůhledný plot, tento argument je proto nesmyslný. Jedinou vadou tak zůstává, že stojí méně než 2 metry od hranic pozemků, a tak je napadnutelný. Stejně tak však bude napadnutelné kryté stání, které soused chystá stavět, existuje proto možnost směny souhlasů.

První kontrola na pozemku byla provedena v pátek 24. července 2015 a měla podobu absurdního dramatu. Wikipedie uvádí, že jednou z jeho charakteristik je „deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.“ Přesně tak to během jednání vypadalo. V hlavní roli sousedka, jež se pasovala do role hodné babičky ohrožované projíždějícími automobily, které přes náš dřevník nevidí a řidiči nevidí jí. Proto jí údajně už minimálně dvakrát skoro porazilo auto, když přesouvala popelnici za plot, aby jí mohli popeláři vyprázdnit. Navíc jako uvědomělá občanka nemyslí jen na sebe. Na silnici přeci jezdí i děti na kolech a o ty jí jde především! Co když se takové nebohé dítko půjde projet na svém novém kole a kvůli dřevníku ho nic netušící řidič přehlédne? To máte dva zmařené životy: nejen dítěte, jež ho mělo celý před sebou, ale také chudáka řidiče-zabijáka, protože si to bude muset odsedět.

Přijde mi to sice zbytečné, ale i tak pro jistotu dodávám, že jde jenom o snůšku blábolů a za srdce beroucích žvástů. Dřevník na pozemku stojí už téměř rok, pokud by byl natolik na životě ohrožující, mělo se to řešit už dávno. Popelnici samozřejmě nikdo nestaví na silnici, ale na zelený pruh za plotem, proto na komunikaci nemusí vůbec vstupovat. Navíc se nebavíme o dálnici D1, ale o místní obslužné komunikaci s předepsanou maximální rychlostí 30 km/h, po níž za celý den projedou tři, maximálně čtyři auta, přičemž jedno z nich je jejich a druhé naše. Stejně tak dřevník nestojí na silnici, ani v zatáčce, takže žádnému výhledu nebrání. V nejbližším okolí lze nalézt jiné, daleko horší překážky než dřevník stejně vysoký jako budoucí neprůhledný plot. I přes vyvrácení všech námitek práskači trvali na odstranění a na tom, že žádné kryté stání už stavět nechtějí. Dohoda je tudíž nemožná a nebylo jí dosaženo. Do protokolu jsem proto mimo jiné nechal uvést, že argumenty pro odstranění – včetně rozhledových poměrů – neexistují.

Následující úterý dorazila další obálka s modrým pruhem. Obsahovala rozhodnutí o přerušení řízení o odstranění stavby a pozvánku na další schůzku na pozemku v pátek 31. července 2015, tentokrát k projednání možnosti instalace dopravního zrcadla u výjezdu sousedů. Spolu s úřednicí Stavebního úřadu dorazil i sám starosta (!), který práskačům nabídl instalaci dopravního zrcadla na náklad obce. Tím by se měl problém s rozhledovými poměry vyřešit. V tomto místě musím uznat, že mě vedení Velkého Března mile překvapilo, nečekal bych, že pro zachování „dobrých sousedských vztahů“, abych použil slova úřednice Stavebního úřadu, dokáže najít peníze v obecní pokladně.

Nejen díky zpochybnění všech námitek během prvního jednání probíhalo to druhé daleko hladčeji. Sousedé ochotně souhlasili s instalací dopravního zrcadla, protože jim to umožňovalo ukončit celou záležitost se ctí. Bez ohledu na pravou příčinu udání, jíž byla snaha potrestat nás na jediném slabém místě, do poslední chvíle trvali na tom, že jim nevadí samotný dřevník, ale to, že stojí v místě, kde ohrožuje lidské životy. Prostě hodní sousedé, kterým jde o blaho společnosti. Sami do protokolu uvedli, že dopravní zrcadlo jejich obavy rozptýlí, a tak dodatečné legalizaci dřevníku nic nebrání. To je opětovně usvědčilo ze lži, zrcadlo naproti jejich výjezdu samozřejmě nebude sloužit nikomu jinému, takže o ty chudáky děti nešlo. Náramná ochota souhlasit se stavbou však nebyla samo sebou, za týden se z nich přece nestali rozumní lidé, určitě za to budou něco chtít.

Samozřejmě! Od minulého setkání se jim totiž všechno rozleželo v hlavě a uvědomili si, že by vlastně další kryté stání rádi měli. Vrátili se tak k mému nápadu na vzájemný souhlas, jež před týdnem odmítli. Je jasné, že s legalizací dřevníku byli připraveni souhlasit už před začátkem jednání, protože na něj se souhlasem stavby krytého stání v písemné podobě už dorazili a okamžitě mi jej začali i s propiskou cpát pod nos. Nejsem ale dnešní a vím, že existuje lhůta pro odvolání. Souhlas jsem proto odmítl podepsat s tím, že dnes podepíšu a oni se za týden proti dodatečné legalizaci odvolají. Schůzku jsem ukončil s tím, že o souhlasu pro jejich kryté stání se můžeme bavit až poté, co legalizace dřevníku nabyde právní moci, tedy až marně uplyne lhůta pro odvolání.

Následující pátek 7. srpna 2015 jsme převzali rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. V zákonné lhůtě 15 dní – tedy do 28. srpna 2015 – se nikdo neodvolal, pro jistotu jsem si však nechal potvrdit nabytí právní moci Stavebním úřadem ve Velkém Březně přímo na rozhodnutí.

Zbývala poslední schůzka týkající se této nepříjemné záležitosti. Konala se včera přímo na Stavebním úřadu a rozhodovalo se na ní o výši pokuty za nelegální stavbu. Přestupek proti stavebnímu zákonu byl během řízení prokázán, správní orgán v tomto případě může uložit pokutu až do výše 500 000 Kč. Setkání trvalo celkem 15 minut a stanovení výše pokuty mělo podobu smlouvání na tureckém trhu. Nejdříve jsem řekl svou představu já, pak protistrana a nakonec došlo na vyjednávání. Výsledná částka ve výši 2 000 Kč je bohužel vyšší než byla moje původní představa, ovšem i tak se dá s ohledem na nerovné postavení obou vyjednávajících mluvit o úspěchu.

Teď už zbývá jenom vyčkat na doručení usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby a o stanovení výše pokuty, kterou je potřeba zaplatit. Celá záležitost je tak pro nás uzavřená, dřevník je nyní legálně postavenou stavbou a může zůstat tam, kde je doposud.

Osm metrů

V jednom minulém příspěvku jsem konstatoval, že konec června jako termín montáže vjezdové brány a dokončení plotu směrem do ulice nejspíše dodržen nebude. Jako vždy jsem měl pravdu. Plot ještě stále hotový není, avšak poslední den měsíce následujícího po tomto termínu se stihla alespoň instalace vjezdové brány a vstupní branky.

Faktem je, že vše vlastně začalo dříve než dnes ráno. Už během týdne jsem zkontaktoval dodavatele brány s dodavatelem zabezpečovacího systému, aby se vyřešila otázka, zda půjde použít jeden ovladač jak na otevírání garážových vrat, tak vjezdové brány. Odpověď byla pozitivní, oba systémy jsou kompatibilní, nebude proto potřeba tahat s sebou ovladače dva. Pro zprovoznění však bylo nutné koupit nový přijímač a naladit na něm potřebné frekvence. Vše bylo bleskově hotové již druhý den.

Vjezdová brána byla s ohledem na své rozměry dopravena na náš pozemek již večer před montáží. Doprava takto velkého kusu je samozřejmě daleko jednodušší během sníženého provozu po osmé hodině večerní, než během ranní špičky. I tak byla průměrná rychlost 30 až 40 km/h, nejvyšší dosažená pak 50 km/h. Nakonec vše dobře dopadlo a vjezdová brána byla během noci zaparkovaná na valníku na našem pozemku.

Samotná montáž začala dnes v půl deváté. Jako první se na betonový základ připevnily nosné vozíky, na které se poté brána postavila. Na svém místě byla během hodiny. Jako další na řadu přišla instalace pohonu, jeho připojení ke zdroji elektrické energie a spárování s přijímačem pro dálkový ovladač. Zde se ovšem vyskytl první problém. Snad vinou nejasné komunikace, snad opomenutím došlo k tomu, že až během montáže se zjistilo, že přijímač nelze připojit přímo na zdroj, ale potřebuje vlastní nabíječku. Zaplaťpánbůh byl dnes normální pracovní den, takže jí šlo jednoduše koupit v autorizované prodejně. Sedl jsem proto do auta a nabíječku přivezl.

Po spárování přijímače s pohonem se doladila počáteční a koncová poloha vrat. Toto se dělá v procentech z délky brány, chvilku proto trvalo, než jsme přišli na ta správná čísla. Nyní se brána při otevírání umí zastavit ve dvou polohách. V první je svým koncem na hranici našeho pozemku, což stačí pro vjezd/výjezd z levého garážového stání. Ve druhé se otevře zcela, takže část brány zajíždí na vedlejší pozemek. Tato poloha slouží k vjezdu/výjezdu z pravého garážového stání. Souhlas s tím, že bude brána částečně na vedlejší pozemek zajíždět, jsem pro jistotu opatřil v papírové podobě. Brána sice jezdí po obrubníku a v místě, kde je pouliční lampa, ale člověk nikdy neví...

K dokončení chybělo už jen připevnit a zprovoznit dvě dojezdové kapsy a infračervené fotobuňky, které hlídají prostor, v němž se vjezdová brána pohybuje. Pokud do něj při zavírání něco či někdo vstoupí, brána se automaticky zastaví a vrátí do výchozí polohy. Jedná se o povinný bezpečnostní prvek, který chrání nejen osoby a zvířata, ale také např. špatně zaparkovaný automobil před poškrábáním.

Finální délka vjezdové brány činí 8 metrů, takže musela být složena ze dvou kusů. V okolí totiž neexistuje dostatečně dlouhá zinková lázeň. Nyní váží zhruba 300 kg, po obložení dřevem se bude váha pohybovat mezi 700 a 800 kg. Její úplné otevření či zavření trvá 35 vteřin, což není rychlostní rekord, s ohledem na zmíněné rozměry a váhu to však není špatné. Vyvažovací protikus má poněkud netradiční tvar: místo obvyklého trojúhelníku jsme požadovali obdélník, neboť zároveň tvoří i část oplocení.

Mimo vjezdové brány byla nainstalována také vstupní branka, jejíž rozměry jsou oproti bráně zcela standardní. Už nyní se dá zamykat, byly připraveny také rozvody pro zvonek a dálkové otevírání branky z domu.

Během dne byly k betonovému podloží připevněny také poslední plotové sloupky. Důvod, proč nebyly přivezeny už dříve, je nasnadě: až skutečné rozměry vjezdové brány a vstupní branky určily jejich finální polohu. Bylo by hloupé je nejdříve přimontovat a později zjistit, že je brána o centimetr delší, či kratší.

Celková instalace všech komponentů nakonec trvala zhruba šest hodin, v půl třetí odpoledne tudíž bylo hotovo. Na úplném konci jsme obdrželi klíče od branky, klíče k odblokování pohonu v případě výpadku energie, prošli jsme krátkou instruktáží a otestovala se funkčnost.

Dnešek znamenal velký posun v budování oplocení kolem pozemku, vjezdová brána a vstupní branka totiž tvoří téměř 50 % délky plotu směrem do ulice. K jeho úplnému dokončení nyní chybí už jen namontovat dřevěné výplně. Doufám, že řemeslníci přijdou co nejdříve, abychom si mohli tento úkol odškrtnout.

Večer před montáží dorazila brána na náš pozemek

Výsledek dnešní práce s kovem

Vyvažovací protikus má netradiční tvar

Když zub do zubu zapadne, brána se posune

Za pomoci spreje se stříšky staly kovovými

Zastínění

Letos si konečně naplno užíváme pergolu postavenou v loňském roce, ovšem dokončenou až na jeho sklonku. Ve všech směrech zatím splnila naše očekávání: přes léto slouží jako další obytná místnost, pokud prší, je možné se pod ní schovat, polykarbonátová střecha propouští téměř veškeré světlo do obývacího pokoje, takže pergola nestíní. To je však zároveň i její nevýhoda. Pod pergolou s průhlednou střechou se prostě před sluncem neschováte. A tak jsme museli vymyslet způsob, jak stín vytvořit.

Již vloni jsem oslovil firmy zabývající se dodávkou a montáží zastínění, avšak cena 135 000 Kč pro mne nebyla akceptovatelná. Přeci si nebudu kupovat zastínění, které je čtyřikrát dražší než samotná pergola! Určitě existuje jednodušší způsob. Jako první přišly na přetřes kolejničky, v nichž by jezdily tyčky, na kterých by byla zavěšená látka. Takové zastínění by se jednoduše vytahovalo i zatahovalo, navíc by se látka dala sundat a vyprat. Jenže takové kolejničky se také mohou změnou teplot deformovat a nebude to nakonec fungovat. Nehledě na to, že montáž by nebyla úplně jednoduchá.

Nakonec jsme narazili na systém zastínění, který má už sedm let namontovaný sestra jedné známé. Je tedy odzkoušený a funkční. Jedná se o lanka natažená s roztečí jednoho metru a uchycena do vrutů s oky na obou koncích pergoly. Na nich pomocí našitých karabinek visí plátno. I v tomto systému se dá zastínění jednoduše zatahovat a vytahovat, dá se sundat a vyprat a navíc nehrozí deformace materiálu. Perfektní!

Spočítal jsem potřebný materiál na samotné zastínění i jeho zavěšení, nakoupilo se plátno v požadované barvě a nechali jsme ušít tři kusy budoucího zastínění. Dva měří 2,7 x 3,85 m, poslední 1,8 x 3,85 m, mezi nimi je mezera na světla. Všechny tři kusy visí na celkem 11 pozinkovaných lankách o průměru 5 mm natažených s roztečí cca 90 cm a na 99 karabinkách všitých do plátna. Takovýto systém odolá i velmi silnému větru, změnám teplot i venkovní vlhkosti. Navíc montáž zvládne téměř každý začátečník. A co je neméně důležité: celé to stálo zlomek ceny, kterou si chtěla naúčtovat specializovaná firma.

Každý beduín vám potvrdí, že stínu je potřeba

Moderní doba však umožňuje i elektrické osvětlení

Systém je geniálně jednoduchý a jednoduše funkční

Tři ze čtyř

Sobota, víkend. Běžně se odpočívá po pracovním týdnu, ne ale na stavbě. Tam se pokračuje dál. Léto je totiž krátké a je potřeba stihnout co nejvíc práce. Ne jinak je tomu u nás. A tak i dnes se dostavili dělníci, abychom se posunuli zase o kousek dál. Na programu je natažení pletiva na sloupky po obou stranách pozemku. Bohužel, ani tato aktivita neproběhla úplně hladce.

Nejdříve bylo potřeba přišroubovat rozpěry. Ty byly zabetonované již před několika týdny, nebyly však připevněné ke sloupkům. Dodané šrouby a aku vrtačka vše během chvilky napravily. Pak už se přistoupilo k natahování pletiva.

Na západní straně šlo všechno jako po drátkách. Ale aby to nevyznělo tak, že to byla brnkačka. Samozřejmě to nějakou práci obnášelo, zvlášť ve svahu a při nerovném terénu, jaký se nachází na našem pozemku. Pletivo bylo potřeba tomu přizpůsobit, takže někde vede pár centimetrů nad terénem, jinde pod terénem ve vykopané rýze. Pokud by mělo být pod terénem pletiva už moc, bylo lepší ho zastřihnout. Navíc práce probíhala ve dvou krocích, nejdříve se pletivo připevnilo ke sloupkům, až poté se vypnulo. Na obou stranách byly potřeba dvě pětadvacetimetrové role, zhruba uprostřed se tak muselo navazovat.

Pravda, u nás ještě úplně hotovo není, protože na spodní sloupky směrem do ulice přijde našroubovat plocháč a na něj pletivo finálně vypnout, ale to už je drobnost. Zatím se jen dočasně přichytilo drátem přímo na sloupek.

Na východním boku už to taková sranda nebyla. Sloupky zůstaly stejné, pletivo také, ani dělníci se nezměnili. Ale soused je jiný. A tím nemyslím, že se jedná o jiného majitele přilehlého pozemku než na straně západní. Pravidelní čtenáři mého blogu už vědí, že domluva s ním je v podstatě nemožná, protože rád uzavřené dohody porušuje a nyní nově chodí žalovat na úřady. Když k němu přidáte jeho manželku, která přinejlepším všem tyká, v horším případě ráda sprostě a nahlas nadává, dostanete pekelnou dvojici.

A tak i tentokrát došlo na přivlastňování si cizího pozemku a na snahu o omezení pohybu dělníků po něm. Nezbylo mi než zasáhnout připomenutím skutečného stavu věci, a sice že pozemek patří někomu jinému. Toto pro sousedy nejspíše brutální odhalení pravdy vedlo k vulgárnímu slovnímu napadení od ženské poloviny tohoto zvláštního dua. Mně osobně nejde do hlavy, proč se oba vědomě snažili bránit pracím na oplocení pro ně tak drahocenného kousku země, neboť by tuto aktivitu měli spíše uvítat. Nejspíš nepochopili, že právě onen dokončený plot mi bude bránit ve vstupu na něj. Bohužel ne všem byl dán do vínku dar přemýšlet a někteří i do pozdního věku fungují jen na základě bezprostředních impulsů.

Konec psychologických rozborů, důležité je, že nakonec byl plot dokončen i na západní straně. V současné chvíli tak máme oplocený pozemek ze tří stran, chybí pouze část směrem do ulice. Zde se čeká na dodávku vjezdové brány a vstupní branky. Až budou oba kusy vyrobené, pozinkované a namontované na místě, mohou se přidělat dřevěné výplně a budeme mít pozemek oplocený kompletně. Původní plán do konce června však už dodržen nebude.

Na západní frontě klid

Na východní trochu dohady

V horní části byly využity původní sloupky

Koupaliště

Když už jsme přestali doufat, že bude místo pro bazén hotové v termínu, kdy ještě bude počasí ke koupání vhodné, a poté, co jsme z tohoto důvodu bazén raději postavili jinde na nejrovnějším místě na pozemku, objevili se dělníci s nákladním autem plným betonu. První signál o této akci byl vyslán již včera, když byl jeden z nich kontrolovat výkopy udělané Standou. Výsledek jeho práce očividně prošel závěrečnou kontrolou, nic už tedy nebránilo započetí. Tvárnice samotné už na pozemku byly, musely se jenom přesunout na místo určení.

Nejdříve ovšem bylo na stejné místo potřeba přesunout beton od vjezdu. Celkem čtyři dělníci (ještě že je neplatím od hodiny) si práci rozdělili následovně: dva mladší a tedy statnější vozili kolečka betonu do kopce, dva starší a tedy zkušenější jej rovnali do vodováhy. Po vybetonování základů přišlo na řadu to nejtěžší – založení první řady. Jakmile je první „šichta“ založená, jsou ostatní již celkem jednoduché. Tedy za předpokladu, že první byla založena správně, jinak řečeno rovně a všechny strany budoucí opěrné zdi svírají pravý úhel. To nebývá úplně vždy samozřejmostí a už vůbec to není taková sranda, jak by se mohlo na první pohled zdát. S trochou nadsázky se dá říct, že zakládání první řady trvá stejně dlouho jako zdění všech ostatních.

Když byla nejtěžší fáze za námi, začalo samotné zdění. A i zde se vyskytl menší problém. Tvárnice měly z nějakého důvodu délku 39 cm místo 40 cm, což při zdění opěrné zdi o vnitřních rozměrech čtyři krát čtyři metry znamená mezeru 10 cm (pro pomalejší počtáře: v řadě je 10 tvárnic, u každé chybí centimetr). Samozřejmě, není problém jednu tvárnici přidat, tak ovšem končí až za zdí. To také není problém, nakonec se to zasype hlínou, ale 10 cm není polovina z 39 cm, což s sebou nese problém s vazbou. Tvárnice jednoduše není možné vázat na půlky. Chceme-li toho dosáhnout, musí být každá druhá řada doplněna o tvárnici zkrácenou na 3/4 své délky (pro pomalejší počtáře: je potřeba jí zkrátit právě o těchto 10 cm, aby byla vazba na půlce). Navíc nesedí ani v rozích, protože hloubka tvárnic je 15 cm, což není polovina z 39 cm. Prostě úplný nesmysl, docela by mě zajímalo, kdo takovouhle blbost vymyslel.

Bohužel se nakonec ukázalo, že bylo materiálu celkově málo. Při objednávání se totiž počítalo s výškou zdi 0,8 m, nakonec to bude v jednom z rohů dokonce až 1,4 m. Materiálu by však bylo málo i na původní nižší verzi, celkově se musí přiobjednat 70 kusů. Snad je budou mít někde na skladě. Během dneška se tak dokončila zhruba polovina budoucích opěrných zdí.

Ani já jsem nezahálel, během dne jsem rozvozil a zarovnal všechny hromady zeminy, které vznikly během hloubení základových patek sloupků plotu na obou stranách pozemku. Částí jsem zarovnal nerovnosti na pozemku, část jsem hráběmi rozhrabal do prostoru. Každopádně by se měla zase o něco lépe a rychleji sekat tráva, nebude-li potřeba všechny ty hromady objíždět.

Základy vybetonovány, probíhá zakládání první řady

Něco se dneska udělalo, hotové to však není

Největší díra ve Velkém Březně

Nedávno jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že chystáme vylepšení místa pro bazén. Měla to být jenom jedna z vedlejších akcí letošního roku, kterému vévodí stavba plotu, nakonec ovšem vyrůstá do takových rozměrů, že si zaslouží vlastní příspěvek. Tedy spíše příspěvky, jsme teprve na začátku. Ono totiž zajistit zázemí pro bazén v kopci není žádná legrace. Ale popořadě.

Všechno to vlastně začalo už vloni, když jsem během své dovolené vykopal první verzi zářezu pro bazén (viz příspěvek Dovolená z 22. června 2014). Tehdy to byl víceméně amatérský pokus zajistit osvěžení pro rodinu během rekordně krátkého času. Rozměry zářezu byly 3 x 3 metry a jako podklad sloužila pouze k tomu určená geotextilie. Prostě rychlé řešení pro jednu sezónu. Letos jsme se však rozhodli pro řešení trvalé.

Zatím máme hotové výkopové práce. Zvládl je opět Standa a přestože byl nakonec v podstatě stejně drahý jako bagr, jeho nespornými výhodami byly preciznější práce a šetrnější přístup k okolí. On totiž takový bagr, i když malý, by dozajista při šplhání do svahu vyjel minimálně koleje a při práci rozjezdil povrch ve svém okolí, čímž by byly potřeba další vícepráce ve formě oprav. To se u Standy nestane. Navíc se dá s trochou nadsázky říct, že není o moc pomalejší. Když jsem ho viděl při práci v ukrutném vedru, kdy v podstatě nepolevil, dokud neměl hotové to, co si pro daný den zadal, dospěl jsem k jednoznačnému závěru: pokud není Terminátor, Robocop nebo nepochází z jiné planety, jedná se o vzácnou hříčku přírody. Každý druhý by se na to po pár hodinách vykašlal a každý první by to zcela jistě nezvládl za dva a půl dne.

Je to opravdu neuvěřitelné. Během rekordně krátkého času zvětšil rozměry zářezu o 50 % na 4,5 x 4,5 metru, zarovnal povrch 10 cm pod terénem kvůli vysypání štěrkem a vykopal základy pro budoucí opěrnou zeď. Při tom přeházel Tatru zeminy (skromný odhad), s kterou si nyní nevím rady. Nejspíš někde vznikne nějaká skalka, nebo se v nějaké části pozemku vytvoří rovina. Materiálu je totiž víc než dostatek. Zatímco vloni jsme zeminu přiváželi, nyní bychom zas nějakou rádi odvezli.

Původní zářez ve svahu z loňského roku

Verze 2015 je o 50 % větší

Ve Velkém Březně není aktuálně větší díra

Železná opona

Práce na oplocení zatím s ohledem na časový předpoklad dokončení probíhá více méně podle plánu. Dělníci jsou u nás častěji, než bych čekal, už od začátku jsem věděl, že naše zakázka se musí vejít mezi jiné, větší. Nejsem si už tolik jistý, že bude všechno do konce června hotové, ale jsme určitě za polovinou, což je v pořádku. Časové parametry tudíž projekt stavby oplocení splňuje, kvalitativní krapet pokulhávají. A přitom to tak pěkně začalo.

Od minulého příspěvku byly zabetonovány všechny sloupky na bocích pozemku. Tady bylo ještě všechno v pořádku. Sloupky jsou v perfektním zástupu, i odstupy jsou bez vady. Dělníci dodrželi i podmínku, aby beton končil 10 cm pod úrovní terénu. Na něj přišla hlína, aby mohla růst tráva. Vyskytl se sice menší problém s rozpěrami, když na jedné straně byly jinde než na druhé, ovšem to bylo ještě napravitelné, protože nebyly zabetonované. Pletivo zatím ještě není natažené, to přijde na řadu až na samotný konec. Prostě nebylo co vytknout, srdce zaplesalo.

Poté se úsilí zaměřilo na část sousedící s komunikací. Jako vždy nejdříve zemní práce – jáma na základ pro bránu o rozměrech 216 x 50 x 80 cm a výkop pro přivedení elektrické energie pro pohon vjezdové brány. Plus příprava kabeláže pro vstupní branku spočívající v rozebrání části dlažby v místě budoucího vstupu pro pěší. Následující den se základ vybetonoval a dny další nechal vytvrdnout. I tady zatím vše probíhalo tak, jak má. Dělníci po sobě výkopy i zahrabávali, zkrátka vykazovali očekávanou snahu. I zde nebylo co vytknout.

Nakonec dorazily také ocelové sloupky plotu směrem do ulice. Samozřejmě i pro ně bylo potřeba vykopat díry pro základové patky. A tady se vyskytl první problém. Aby mohly být díry vykopány, muselo se veškeré dřevo z dřevníku vyndat ven. To zamrzí, když se s tím člověk několik dní rovná, ale dá se to pochopit. Co už ne, proč se dřevo vyndávalo nejspíše v rámci soutěže „kdo dohodí nejdál“, takže se válí široko daleko. Ale budiž, ani tohle by nebyl největší problém.

Horší jsou zničené palety sloužící jako podlážka dřevníku. Při loňské stavbě chodníků se částečně zalily do betonu, a tak se rozlámaly. I tohle bych se skřípěním zubů přežil, kdyby to bylo to nejhorší. Nebudu vás déle napínat, co že to bylo. Protože se jeden ze sloupků nevešel pod střechu dřevníku, nenapadlo nikoho nic lepšího, než vystříhat potřebný díl oplechování, uštípat kus krovu a zničit roh OSB desky sloužící jako střecha! Proč, sakra, někdo nevyhloubil výkop o pět centimetrů hlubší, aby bylo možné sloupek pod střechu dostat? Nebo proč sloupek nezabetonoval o tři centimetry jinde? Panebože, myslel u toho někdo? Přece kvůli stavbě jednoho nezničím něco jiného. No zkrátka, ještě to budeme řešit.

Ale abych nekončil negativně. Vyjma tohoto excesu se všechno zatím vyvíjí dobrým směrem. Dokonce je kompletně hotová kabeláž pro bránu, dorazil i materiál na opěrnou zeď kolem bazénu. Vyjma plotu jsme se totiž pustili i do kultivace místa pro bazén, konečně dostane civilizovanou podobu: zíďku s květinami okolo a pevnou podlahu pod něj. Nechal jsem na místo dokonce zavést elektřinu pro čerpadlo. Již žádné prodlužováky!

Plot na bocích pozemku nemá jedinou chybu

Jako když střelí

Základ pro vjezdovou bránu má úctihodné rozměry

Nalevo jsou pocity rozporuplné...

... napravo je vše v pořádku

Ementál

Přípravná fáze před samotnou stavbou oplocení je za námi. Pozemek je zaměřený, se stavební firmou jsem domluvený, použité materiály a vzhled plotu prodiskutovaný, vybraný a až na pár výjimek konečný. Jako vždycky zbývá doladit pár posledních detailů, ty ovšem nebrání zahájení stavby, v některých případech ani dříve než po zahájení doladit nejdou. Suma sumárum je hotových 99 %, chybí opravdu drobnosti.

Proběhlo také nejspíš poslední velké výběrové řízení během naší stavby, během něhož jsem vybíral zámečníka, který nám zhotoví vjezdovou bránu a vstupní branku. Naše brána bude totiž trošku větší, než je standard, a tím pádem její výrobu nesvede každý. Průjezdná šířka je vzhledem k úzké příjezdové komunikaci, dvojgaráži a nutnosti na malém prostoru odbočit o 90 stupňů navržena v délce 6 metrů, což znamená zhruba 8,5 metrů celková délka brány. Vážit to celé bude téměř 800 kg, takže je zapotřebí také silnější pohon pro otevírání a zavírání. Zda jsem vybral dobře a jaké byly moje zkušenosti napíšu po realizaci.

A tak jsme se do toho pustili. Jako první bylo zapotřebí vykopat díry pro základové patky sloupků, na které bude nataženo pletivo. Plot z pletiva bude na obou bocích pozemku, takže šlo celkem o 36 děr, respektive 32, protože čtyři rohové se nedělaly. Dvě u silnice kvůli betonu, k tomu se nahoře využijí dva sloupky plotu, který už stojí. Takže 16 děr třicet krát třicet krát padesát centimetrů na každé straně. To už je nějaká porce. Proto jsem se rozhodl šetřit svá záda a najal si na tuhle prácičku externí sílu. Jmenuje se Standa, bydlí ve Svádově a za 70 korun na hodinu udělá v podstatě cokoliv. Bývalo by mu to trvalo pouhé dva dny, kvůli mým špatným instrukcím však u nás nakonec strávil dny tři. I tak se mi díky tomu podařilo ušetřit 90 % nákladů na výkopové práce.

Navíc jsem mohl dělat jinou, značně jednodušší práci. Nechal jsem si přivézt budoucí dřevěné výplně plotu směrem do ulice, takže jsem mohl prodloužený víkend využít k jejich natírání. Všechny potřebují opět tři vrstvy. Zatím udělám dvě, poslední až bude plot na místě. Přeci jenom ta prkna ještě projdou množstvím rukou, a to na nich nějaké stopy zanechá. Poslední vrstva proto bude sloužit i k jejich zahlazení.

Takže zatím máme z pozemku krapet ementál a ve dvojgaráži pro samá prkna nemůžeme parkovat. Co nevidět by se však mělo začít naplno, počítám, že do konce června by mohlo být všechno – včetně brány – hotové. Po zkušenostech z loňského roku si však už netroufám moc plánovat, spíše doufat.

Šestnáct děr a krtinců na každé straně

Třicet krát třicet krát padesát centimetrů (zhruba)

Starý dřevěný plot musel ustoupit novému

Teritoriální separace

Letos jsme se konečně rozhodli realizovat poslední velkou stavební akci, jíž je stavba oplocení. Mít plot kolem pozemku sice není povinnost, někdy to s sebou nese i jisté nevýhody (např. nutnost obcházet pozemek v případě jediného vchodu), na druhou stranu má oplocení i své pozitivní stránky. Kupříkladu už k nám na pozemek nebudou chodit cizí psi vykonávat svou potřebu, je to viditelné vymezení vlastního prostoru, ale zejména je poté možné konečně začít sázet túje a získat tak o něco více soukromí. Tedy, ne že bychom trpěli pod pohledy zvědavých sousedů, ale jak jsem napsal – je to poslední velká akce, nebylo proto potřeba přemýšlet nad tím, čemu dáme letos přednost.

Když už jsme u sousedů. Několikrát během psaní tohoto blogu jsem se zmínil o jednom takovém, s nímž není rozumná debata. Pozemek sloužící jako přístupová cesta k pozemku druhého si z mně neznámého důvodu přivlastnil a střeží ho jako oko v hlavě. Nechtěl jsem proto nechat nic náhodě a objednal geodeta vlastnícího kulaté razítko. Ten všechny sousedy písemně pozval na dnešní vyměřování a jednou provždy, odborně a kvalifikovaně zaměřil hranice pozemků. Podle očekávání se ze všech sousedů dostavil pouze tento jediný, s ostatními se totiž dá domluvit i bez geodeta.

Každopádně, po dnešku už nebudou žádné další debaty o tom, kde jeden pozemek končí a druhý začíná. Byl učiněn první krok ke stavbě oplocení. Nebo vlastně druhý, protože povolení ke stavbě jsme dostali již před čtyřmi lety spolu s povolením pro dům. Takže můžeme začít.