Po roce

Čas běží jako splašený kůň, a tak už je to dvanáct měsíců, kdy jsem na tento blog psal příspěvek o našem stěhování do domu. Dnes tedy slavíme první výročí bydlení v novém domově, což zní až neuvěřitelně. Během uplynulého roku se nám podařilo zvelebit dům zevnitř, stejně tak dát do kupy i jeho okolí. Samozřejmě, všechno ještě není stoprocentní, další velký kus práce je však za námi a zbývá nám opravdu už jenom cílová rovinka. S ohledem na počasí a finanční možnosti se toho však nejspíš letos už víc nestihne, případné pokračování bude pravděpodobně až na jaře. V posledních dnech se však podařilo dokončit některé další záležitosti. O které konkrétně se jedná?

Oba již pospojované IBC kontejnery byly zasypány zeminou, která se brala primárně co nejblíže u silnice, aby na ní už nebyla během dešťů vyplavována. To lze považovat za menší zemní práce, na ty poslední velké však bude potřeba bagr. Odvezl jsem také nepotřebné pražce a ostatní nepořádek, takže přední část domu vypadá zase o něco civilizovaněji.

Protože vyzbyla nějaká dlažba z prací na zpevněných plochách, bylo možné protáhnout podestu před hlavním vchodem až na roh domu, kde nyní plynule navazuje na chodníček na východě, jež se táhne až k opěrné zdi terasy. Na západě domu chodníček ještě není, dodělá se až po úpravě terénu. Před vstupem do domu vznikl také poslední schod, celkem jich je tedy od silnice ke vchodu jedenáct.

Další schody se objevily na opačné, jižní straně domu. Dokončil se poslední stupeň schodiště z terasy na podestu vedoucí do zbylé části pozemku, takže ani tudy už by neměla být vyplavována zemina, tentokrát na terasu. Další schody se vybetonovaly a posléze dlažbou obložily u zbylých východů z domu, konkrétně jeden u dveří z obývacího pokoje a druhý u dveří z pracovny. Tím lze zpevněné plochy před a za domem považovat za dokončené.

Poslední větší akcí byla instalace hromosvodu. Ten sice dnes již není povinnou součástí domu, dokonce není vyžadován ani pojišťovnou, ovšem jistota je jistota. V našem případě má hromosvod celkem tři jímače: dva jsou umístěny blízko štítu, poslední na komíně a tři svody v severovýchodním, severozápadním a jihovýchodním rohu domu napojené na zemnící pásky již dříve připravené během betonáže základové desky.

Pokud se počasí umoudří, bude ještě letos možné pozvat naposledy bagr a zfinalizovat terénní úpravy. Upřímně tomu ale spíš nevěřím, nejspíše to budeme muset nechat na příští rok. Stejně jako plot podél pozemku, bránu a branku v přední části u silnice a pergolu na terase. To jsou poslední velké akce, které mne napadají.

Toto není periskop, ale trubka pro spouštění čerpadla

Podesta byla zhruba jeden a půl metru protažena...

... a nyní navazuje na chodníček podél východní části domu

Dokončené schody u východů na terasu

Hromosvod není povinný, ale...

Budiž světlo

Nově hotovou zpevněnou přístupovou cestu do domu, zejména schody do svahu, je samozřejmě potřeba osvítit, abychom si my (nebo naše návštěvy) neublížili. I tak jednoduchá věc, jakou je osvětlení venkovního schodiště, však měla svá úskalí. Tato byla částečně dána námi, částečně nabídkou na trhu.

Prvním úskalím bylo vůbec ta správná světla najít. Chtěli jsme designově stejná – ale samozřejmě větší a s větší svítivostí – jako máme nad schodištěm uvnitř domu. To se ukázalo jako téměř nemožné. Světla totiž musí být uzpůsobena k venkovnímu použití, to znamená s krytím minimálně IP 44. A v této kategorii se vyrábějí snad pouze světla kulatá, nebo čtvercová. Obdélníková se téměř nevyskytují, a když už, tak jsou pouze s plastovým rámečkem bílým, či černým. Po delším pátrání lze samozřejmě nalézt i s rámečkem kovovým, případně stříbrným z plastu, ovšem cenově se vymykající našim možnostem. Vzhledem k tomu, že jsme jich potřebovali pět, nebyl jsem ochotný za jedno dávat například 4 000 Kč či více. A pak, když už jsme se smiřovali s tím, že ta správná svítidla nenajdeme, se stal zázrak a prodavačka nejmenovaného hobbymarketu si vzpomněla na jeden téměř nepoužívaný katalog zastrčený ve spodním šuplíku. V něm jsme nalezli to, co jsme hledali, navíc za přijatelnou cenu.

Druhým problémem byl fakt, že jsme na světla na boku dvojgaráže předtím nemysleli, takže nebyly připraveny rozvody. Jako tolikrát předtím nás opět zachránil stavbyvedoucí, když přišel s nápadem, jak to napravit. Sice nás to stálo fakt, že druhou dvojici světel uvnitř dvojgaráže musíme rozsvěcovat vypínači přímo na nich, ale nedá se nic dělat. Za chyby se holt platí.

Třetí otazník se vznášel nad způsobem rozsvěcování. Buď to šlo vyřešit čidlem, což se nám moc nechtělo, nebo byl zapotřebí vypínač uvnitř domu, jež však opět neexistoval, protože ten souvisí s výše zmíněnými nepřipravenými rozvody. Zde geniálně zasáhl elektrikář, neboť vymyslel způsob, jak z vypínače udělat dvojvypínač a přivést k němu zdroj způsobem, nevyžadující vůbec žádný zásah v již hotovém interiéru domu. Za to mu patří dík.

Nakonec je tedy výsledek výborný, světla jsou na místě a fungují. Za dveřmi máme vypínač pro jejich ovládání, druhý je dole na dvojgaráži, a to je přesně to, co jsme od začátku chtěli. Začátek byl tudíž kvůli našim požadavkům a pozdním rozhodnutím trochu kostrbatý, ale konec dobrý, všechno dobré.

První den se připravily rozvody a vyřízly díry pro světla

Geniálně vyřešený přívod bez zásahu v interiéru

Po dnešku tudíž už máme osvětlené i venkovní schodiště

Hotovo šmitec

V předchozích příspěvcích jsem popisoval, jak bylo nutné předělat hydroizolaci u dvojgaráže a jak se vlekla práce na zpevněných plochách před domem. Přestože na těchto dvou věcech stály další navazující akce, pustil jsem se alespoň do dokončení interiéru dvojgaráže, neboť to se dalo udělat i tak. V podstatě se jednalo o jednoduché malířské práce, kdy na sádrokartonový strop přišla nejdříve vrstva Primalex Struktury a na ní poté dvě vrstvy bílé. S oblepováním a penetrací celkem pět dní, bohužel se při chození do práce nedá za den udělat více než jedna vrstva.

Horší už to bylo s podlahou. Tu jsem se rozhodl natřít epoxidovým nátěrem, což pro mne byla oblast nepoznaná. Pokud obě složky – samotný epoxidový nátěr a tvrdidlo – smícháte dohromady, máte v závislosti na vnější teplotě zhruba půl hodiny na to, abyste takto vzniklou směs upotřebili. V opačném případě vám zbyde barevná hrouda vhodná jenom na vyhození. Má to sice tu výhodu, že máte za chvíli hotovo, ovšem než jsem poznal, že je to opravdu jednoduché, byl jsem trochu ve stresu. Ve skutečnosti je technologický postup stejný jako u jakékoliv jiné barvy. S oblepováním a penetrací to zabralo další čtyři dny práce, plus vysychání a tvrdnutí nátěru. Výrobce udává tři dny, ovšem vzhledem k tomu, že venku už nebyla letní teplota, jsem tomu nechal raději týden.

Když bylo toto všechno hotovo, mohli jsme konečně nastěhovat všechny věci zpět do dvojgaráže. Nebo bych měl spíše napsat vystěhovat ven z domu, takže máme konečně po měsících volnou vstupní chodbu a do technické místnosti se vejde víc e než jeden člověk. Rázem se celý dům zdá o něco větší a dveře na spodní WC se dají opět otevírat více než do jedné třetiny. Zabralo to sice celé odpoledne, ale výsledek stojí za to. K dnešnímu dni můžu interiér dvojgaráže prohlásit za dokončený.

Cestička k domovu

Po téměř roce bydlení v novém domě spojeného s nepříjemným broděním se jílem téměř při každém odchodu a příchodu jsme se konečně i my přidali k těm, kteří přeměnili doposud přírodní povrch na zpevněnou betonovou plochu. Jistě, většinu času byly ve svahu provizorní schody a tyto byly zpevněny vrstvou štěrku, skutečně důstojného příchodu do domu jsme se však dočkali až dnes. Na základě našeho požadavku totiž zmizelo dalších zhruba 60 m² travnatého porostu z povrchu zemského, což nás nevedlo k zamyšlení se nad sebou samými a naším přístupem k životnímu prostředí, ba naopak nás velice potěšilo.

Ale popořadě. Již koncem srpna dorazil na pozemek potřebný materiál – dlažba, obrubníky, cement. Jako už tolikrát předtím však nebylo vhodné počasí (nebo řemeslníci neměli čas), a tak se naše radost postupně měnila na smutek z toho, že se stále nic neděje. Navíc se dlouho před začátkem samotného dláždění na konci září odkopala horní vrstva zeminy z důvodu zhutnění povrchu štěrkem. Než k tomu však došlo, neměli jsme kde parkovat auto a zmizely též provizorní schody. Přístup do domu tak vedl pouze jílovitým svahem, což bylo zejména při deštivém počasí pekelná kombinace.

Když řemeslníci konečně dorazili, pro jistotu jsem se zeptal, zda vědí, jak by měl vypadat výsledek. Opět se ukázalo, že nikdy není na škodu klást podobné otázky, neboť jejich instrukce nebyly s naší představou slučitelné. Poté, co jsme si vyjasnili stanoviska, se konečně pustili do práce. Nejdříve bylo potřeba rozhrnout hrubý štěrk a na něj jemnější, do nějž se klade dlažba. Se samotným dlážděním zcela logicky začali nejdříve tak, aby byl hotový přístup do domu, to znamená nejdříve schody a chodník až k silnici. Poté postupně zaplňovali i prostor pro vjezd do dvojgaráže, až byla celá souvislá plocha hotová.

Nebylo to však tak jednoduché, jak by se mohlo z předchozího odstavce zdát. Práce na tři, maximálně čtyři dny se z nejrůznějších důvodů protáhla na jeden a půl týdne. Bylo frustrující pozorovat, že se za celý den skoro nic neudělalo, nebo jak si řemeslníci vezou materiál pouze na pár metrů dlažby. Nakonec jsme se však dočkali, i když výsledek ještě není stoprocentní. Nově položenou dlažbu zbývá zapískovat a zhutnit a u hlavního vchodu dodělat poslední schod přímo do domu. Auto ale opět můžeme parkovat před domem a domů se dostaneme suchou nohou. A o to tady šlo především.

Na začátku byl jíl...

... na něm se udělalo lože ze štěrku...

... na nějž už se kladla dlažba...

... až do zaplnění celé souvislé plochy

Malej, ale šikovnej

Po dlouhé době a úmorném shánění volného bagristy jsem měl konečně štěstí a jednoho takového našel. Kvůli krátkému bezdešťovému období a povodním mají všichni rozjednané zakázky všude možně a není vůbec jednoduché domluvit se na volném termínu. Majitelů bagrů jsem oslovil kolem deseti, takže jsem měl možnost poznat různé přístupy a nabídky. I tady platí, že když už měl někdo čas, tak k tomu byl i důvod. Chtěl bych proto na tomto místě upozornit na další dva neseriózní majitele.

Prvním je jakýsi pan Rytíř, který se mi snažil namluvit, že práce budou trvat čtyři dny a je tedy potřeba zaplatit čtyřikrát více. Podle předpokladu bylo hotovo za den a za čtvrtinu jeho požadavku. Buď má tedy špatný odhad, jeho bagristé pracují čtyřikrát pomaleji, nebo se mě snažil podvést. Bohužel se domnívám, že nejpravděpodobnější je poslední varianta. Dejte si na něj proto pozor, nebo mu raději nevolejte vůbec.

Stejně tak se raději nepouštějte do spolupráce s firmou GeoWorks, resp. majitelem Pavlem Hromasem. Před samotnými pracemi bylo všechno v pořádku, spolu s bagristou přijel obhlédnout terén a jednání probíhala seriózně. Cenově nebyl nejlevnější, dají se sehnat bagristé i o stokorunu na hodinu levnější, ale měl čas. Jeho zaměstnanec mi ovšem nešťastnou náhodou během zemních prací urazil horní vrstvu fasády na rohu domu, k čemuž se pan Hromas nedokázal postavit čelem. Zodpovědnost za svého podřízeného začal svalovat na mne, a přestože náklady na opravu činily 200 Kč, pan Hromas je odmítl uhradit. Nedokážu si proto představit, co by následovalo v případě, že by škody byly větší. A jelikož se to může stát i vám, dohodněte se raději s někým, kdo místo výmluv dokáže uznat chybu a nést její následky.

Ale zpátky k tomu, co se dnes událo. Ráno v osm hodin přijel podle domluvy minibagr na finální terénní úpravy. Velký bagr už by nebyl vhodný, je moc neohrabaný a nezajel by všude tam, kam bylo potřeba. Aby se bagrista dostal na východní konec pozemku, musel si prohrabat cestu jižním svahem a zpevnit prostor za opěrnou zdí. Skutečné zemní práce pak začaly na jihovýchodním konci domu. Zde se okolní terén napojil na svah vedoucí ke vchodu a pokračovalo se kousek po kousku směrem k terase. Cestou se vytrhaly staré pražce, které držely původní svah, a ten se srovnal s okolním terénem. Bohužel i tady bylo potřeba svahovat, ovšem o poznání méně.

Pokračovalo se rohem u podesty, kde jsem plánoval druhou cestu do horní části pozemku. Zároveň jsem však chtěl zachovat co nejvíce prostoru u samotné podesty, a protože oba tyto protichůdné požadavky nebylo možné splnit, musel jsem volit. Vyhrál volný prostor kolem domu, a tak výstup na východním konci opravdu vznikl, je však spíše pro fyzicky zdatnější jedince.

Odbagrovaná zemina se poté použila na svahování terénu za opěrnou zdí. Když už žádná nezbyla, přišel konečně čas na využití hromady ornice. Minibagr se do ní zakusoval hlouběji a hlouběji, až se nakonec na jižní svah použila celá polovina hromady, která ještě ráno vypadala hrozně veliká, a počítal jsem s tím, že větší část bude potřeba odvézt pryč. Nakonec všechno zůstane na pozemku, druhou polovinu bude stačit rozhrnout v jeho západní části. Zde se terén svažuje, takže se tím alespoň částečně vyrovná.

Pomocí ornice se také snížilo stoupání na západním konci pozemku, takže tudy se nahoru díky nově vzniklé cestě dostane opravdu každý. Když se tam potřebná zemina navezla, udusala a urovnala miniradlicí minibagru, byly v podstatě všechny terénní úpravy hotové. Zbývalo pouze strhnout vrchní část terénu plného štěrku na západě domu, aby zde mohla začít růst tráva, což však nemělo na tvar pozemku vliv, protože zůstal takový jako předtím.

Nakonec jsem měl pro bagristu ještě dva úkoly. Prvním bylo vykopat díru na oba IBC kontejnery, do nichž bude svedena dešťová voda. Tu budeme používat na zalévání zahrady a nebude tak potřeba plýtvat vodou pitnou. Pomocí ruky minibagru a popruhů se obě nádoby do vykopané jámy i vložily, nemuseli jsme se proto s nimi ani tahat. Úplně poslední akcí před samotným naložením a odjezdem minibagru bylo otočení třech obrubníků, které bránily pohodlnému nájezdu do dvojgaráže. Ukázalo se však, že se na nich a na betonu kolem se nešetřilo a nebude to tak lehké. Nepodařilo se je otočit lžící ani radlicí, nezbylo proto než použití hrubé síly. Obrubníků jsme se nakonec zbavili jejich postupným ulamováním, takže všechny úkoly dnešního dne byly šest hodin večer do jednoho splněny.

Minibagr k nám nepřijel po vlastní ose

Díky technice se dá lehce srovnat terén...

... zbavit se nepotřebných pražců...

... stejně jako přesunout ornici z místa na místo

Jámu pro dva kontejnery vyhloubí rychleji než deset kopáčů

Repete

Počasí se v posledních dnech konečně umoudřilo, mohlo se proto začít dít něco stavebního také venku kolem domu. A protože se mi bohužel nedaří sehnat žádného volného bagristu na finální zemní práce – všichni totiž potřebují bagrovat, dokud se počasí opět nezkazí – dokončují se jiné rozdělané záležitosti. Prioritou se tak v současnosti stala dvojgaráž, abychom měli opravdu celou stavbu kompletní. Alespoň uvnitř.

Problémem dvojgaráže byla špatně udělaná hydroizolace, která měla za následek vlhké fleky na bočních zdech, zejména po dešti, někde však více méně trvale. Nezbývalo tedy nic jiného než odkopat zeminu od obou boků stavby a ochranu proti vlhkosti udělat kompletně znovu a pořádně. Samotná nopová fólie zjevně byla na naši jílovitou a nesající půdu málo, přímo na nosné zdi ze ztraceného bednění se proto nejdříve navařila IPA a až na ní se umístila nopová fólie. Doufám, že toto opatření bude dostačující a vlhkosti se jednou pro vždy zbavíme.

Což je samozřejmě předpoklad pro dodělání dvojgaráže také uvnitř. Aktuálně se dokončují rozvody pro osvětlení, to znamená, že se vyřezávají nové prostupy a natahují nové kabely tam, kam jsme si vymysleli, a poté se opraví a dodělají sádrokartony jako takové.  Pak už nastoupím já na úpravy povrchů, kdy budu muset namalovat sádrokartonový strop Strukturou, kompletně vymalovat (což při vlhkých zdech nebylo dost dobře možné) a na podlahu natřít epoxidový nátěr. Ten sice není moc ekologický, zato je to však trvanlivý, bezúdržbový a lehce stíratelný. Poté bude dvojgaráž uvnitř kompletně hotová.

Určité menší zemní práce proběhly na terase, kdy se strhnul terén okolo opěrné zdi a zemina se nahrnula přímo na ní. Cílem bylo narovnat nopovou fólií, jež doposud bezvládně ležela za zdí přímo na zemi, pršelo do ní a vzniklé kaluže se vylévaly a tvárnice namáčely. S tím by už od nynějška měl být utrum, nopová fólie je po celé délce nosné zdi již pevně uchycena zeminou a je-li vše dobře uděláno, žádnou vlhkost už nepropustí. To poznáme po prvním dešti.

Hydroizolace podruhé a pořádně

Všechna světla už visí, některá však ještě nesprávně

Jde to i bez bagru, ale pomaleji

Křidýlko nebo stehýnko

Dlouho jsme vybírali vhodný gril, který bychom umístili na terasu. Začali jsme vlastně už vloni na podzim, ale bylo už po sezóně, a tak byl výběr velmi omezený. Nezbylo proto než počkat do jara, až se obchody opět naplní zbožím na venkovní posezení. Chtěl jsem gril betonový, aby mohl venku stát celý rok a neměl jsem starosti s úklidem a zazimováním, bez udírny, kterou bychom stejně nevyužili, a pokud možno tmavý, protože dřív nebo později by se tmavým určitě stal. A samozřejmě také za rozumnou cenu.

V polovině května jsme jeden takový vybrali a dovezli domů. Jak jsem se posléze v návodu dočetl, koupili jsme další krb, oficiální název je totiž „grilovací krb“. A když už jsme gril měli doma, stačilo jej pouze postavit a začít používat. Složený na paletě nám však na terase stál skoro měsíc, protože nebylo vhodné počasí. Když konečně tento týden dorazilo léto a poprvé za dlouhou dobu byly tři slunné dny v řadě, přišel ten pravý čas.

Neboť stavbu grilu jeden člověk sám nezvládne, požádal jsem o pomoc švagra. Ne že by to bylo zase tak těžké, těžké jsou spíše některé betonové části, jež prostě jeden smrtelník normálního vzrůstu neuzvedne. A k tomu víc hlav víc ví, což se posléze ukázalo jako potřebné. Výrobce si totiž při výrobě jednotlivých komponent nedal zrovna moc záležet a i když se mu určitá snaha o dosažení více méně přesné stavebnice upřít nedá, celkově dosáhnout kvalitního výsledku vyžadovalo maximální nasazení.

Styčné plochy nebyly rovné, protilehlé části různě vysoké, pravé úhly v nedohlednu. Rozdíly nebyly zdánlivě tak velké, ovšem i těch pár milimetrů hrálo svou roli. Na scénu proto přišla cementová směs, pomocí níž jsme některé části „podmazávali“ a dosahovali tak roviny. Když byl gril hotový, musely se spáry a mezery mezi jednotlivými díly vyplnit další směsí. Nakonec se vše podařilo a gril stojí. Pokud nebude v noci pršet, žáruvzdorné lepidlo na beton, kterým jsme jednotlivé části spojovali, uschne a budeme mít vyhráno. Gril se však bohužel bude muset designově doladit pomocí fasádní barvy, čemuž jsem se původně snažil za každou cenu vyhnout. Není ovšem zbytí, nutné opravy jeho celkový vzhled narušily a v současné podobě nevypadá nejlépe.

Takhle to vypadá, když to přivezete

A takhle to vypadá, když to složíte

Jednotlivé díly nebyly zrovna dvakrát přesné

Déjà vu

Téměř dva měsíce čekám na zlepšení počasí, abychom mohli pokračovat v tom, co jsme si pro letošní rok naplánovali. Kýžená změna však stále nepřichází, situace se naopak horší. Zatímco v první polovině května pršelo většinou, v jeho druhé polovině už neustále. A tím myslím většinu každého dne. Do toho se navíc ještě srážky staly v posledním týdnu vydatnějšími, což nutně muselo vést k tomu, co jsme za posledních patnáct let zažili již několikrát.

Povodně tak letos opět udeřily silou nevídanou. Řeka Labe se vylila ze svých břehů a výška její hladiny atakuje historický rekord. My máme zaplaťpánbůh dům postavený v kopci, a tak nám bezprostřední nebezpečí nehrozí. Tato nepříjemná situace se nás dotýká pouze v tom, že znamená komplikaci dopravy do zaměstnání. Silnice je pod vodou, jediné dopravní spojení s centrem města tam zůstalo po železnici. Ve srovnání s mnoha nešťastníky, jimž voda vytopila jejich domovy a oni sami museli být evakuováni do provizorních prostor, je to však zanedbatelné.

V intencích stavby tak prožíváme stejnou situaci jako v roce 2010, kdy jsme neustále hleděli k nebi a čekali na to, až se bude moci pokračovat ve zdění základů. I letos už velmi dlouho vyhlížíme moment, kdy konečně přijde léto, deště ustanou a země dostatečně vyschne. Předpovědi počasí začínají být sice optimističtější, ale kdo by jim po tom všem věřil? Stejnou písničku jsme slyšeli už před měsícem. Osobně si proto nemyslím, že změna nastane v následujících dnech, ale že je bohužel záležitostí spíše týdnů.

Trubice přemýšlejí

Po dlouhé době bylo u nás zase stavebně živo, dorazilo totiž celkem pět montérů. Na pořadu dne byly poslední dvě důležité akce odehrávající se v interiéru, konkrétně v technické místnosti, ostatní už budou záležitostí bezprostředního okolí domu. Mohu snad proto konstatovat, že to bylo opravdu naposledy, kdy jsme po někom museli uklízet stavební nepořádek uvnitř (a že ho bylo). Co se tedy dnes tak důležitého událo?

Jak jsem se zmiňoval již v minulém příspěvku, na řadu (konečně) přišlo zprovoznění solárních kolektorů, které jsou na střeše už téměř sedm měsíců. Ode dneška tedy plní svou funkci, kterou je technicky vzato ohřev vody jak pro vytápění, tak pro osobní hygienu, finančně vzato šetření nákladů na energie, které by k tomu byly jinak potřeba. Chtělo by se mi napsat, že je škoda, že nemůžu porovnat náklady před a po jejich instalaci, ale není to tak docela pravda. Sice zatím nemáme zkušenosti s celoročním provozem domu, ale vracet zpět by se mi nechtělo. I bez tohoto empirického důkazu totiž věřím, že v konečném důsledku se náklady na nákup a instalaci solárních kolektorů vrátí a ony se vlastně zaplatí samy.

Druhou dnešní akcí bylo dokončení regulace vytápění domu, což úzce souvisí s akcí první. Celému systému bylo zapotřebí dát řád, nebo jinak řečeno mozek, jenž tento řád zajistí. Všechny komponenty – krb, elektrický kotel, solární kolektory, akumulační nádrž, čerpadla apod. – musí být řízeny a usměrňovány tak, aby byl jejich provoz co nejúspornější a výsledků dosaženo co nejefektivněji. To počínaje dneškem zajišťuje inteligentní elektronika od Viessmanna, která se tímto také podílí na šetření nákladů. Jistě, první zimu jsme bez regulace přežili (a přežili bychom jistě i zimy další), stávalo se však, že bylo tepla buď málo, nebo naopak hodně. To už by se tudíž opakovat nemělo.

Teprve po dnešku je tedy systém vytápění opravdu kompletní, vše, co jsem měl v plánu, je na místě. Ovládání je jednoznačně komfortnější, ovšem možností nastavení narostlo a máme se tak zase co učit. Systém totiž není ještě zkalibrovaný a patřičně vyladěný na nás a naše potřeby. To je záležitostí našich budoucích zkušeností a individuálních požadavků. Takovéto učení je však pro mě spíš zábava, takže se konečně naplní Komenského heslo škola hrou.

Mozek celého systému: regulace od Viesmanna

Dnes poprvé jsme ekologicky ohřáli vodu na více než 60 °C

Finální stav rozvodů v technické místnosti

Po půl roce

Po čtyřech měsících se opět vracím k psaní blogu o naší stavbě, abych zachytil aktuální situaci a dění od začátku roku. Tato pauza byla vynucena tím, že zima byla letos opravdu dlouhá, a tak se nedalo nijak pokračovat. Veškeré hlavní aktivity – finální zemní práce, plot, zpevněné plochy atp. – se totiž v budoucnu budou opět odehrávat venku, nezbývá tudíž než vyčkat na příhodné teploty a celkově na lepší počasí. Když v polovině dubna zima konečně řekla své definitivní sbohem, vystřídaly jí časté deště, takže půda doposud neměla šanci vyschnout.

Když nad tím tak přemýšlím, ve skutečnosti už se nejedná o stavbu. Jak je patrné z názvu dnešního příspěvku, tak už šest měsíců v domě bydlíme. Avšak přestože dům jako takový stojí, je zapotřebí zvelebit jeho okolí a vnitřek. I když se vesměs nejedná o nic závratného, je stále co zařizovat, přidělávat, přivrtávat a smontovávat. Co se tedy změnilo?

Až na obývací prostor, kde není mimo lampy nic, a na ložnici, kde je jen objímka s žárovkou, máme všude lustry. Celý dům je tedy už osvětlen a netápeme ve tmě. Posun od dob běhání s dvěma lampičkami z místnosti do místnosti znatelný. Nakoupili jsme také další zařizovací předměty ulehčující každodenní provoz, jako jsou například držáky na ručníky, dávkovače mýdla a garnyže, takže bydlíme civilizovaněji než v začátcích. Doladili jsme i některé designové záležitosti, kam patří zejména dokončení dominanty obývacího pokoje, tedy krbu. Výklenek vedle krbové vložky je už zcela zaplněn imitačním dřevem. Stálo to několik várek břízových větví prošlých cirkulárkou a neuvěřitelné množství času stráveného skládáním jednoho kousku vedle druhého a kombinováním různých průměrů tak, aby dokonale zaplnily vymezený prostor.

Suma sumárum se dá konstatovat, že vnitřek domu máme kompletně zařízený, a to včetně dětského pokoje, který se podle mne povedl. V podstatě nám chybí už jen pohovka do obývacího pokoje, to však bude ještě běh na dlouhou trať.

Po půl roce pravidelné docházky na poštu jsme si konečně pořídili poštovní schránku. Myslím, že zatím nám do ní chodí jenom letáky, ale jednou se určitě zadaří a najdeme i nějaký dopis. Dalším úspěchem je dokončení, resp. doladění zabezpečovacího systému dle našich požadavků. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to podařilo. Koupili jsme také 10 m³ tvrdého dřeva do krbu. Až bude dřevník, tak bude pěkně vyskládané, zatím je složené na hromadě na terase, kterou z poloviny zabírá. Nic dalšího hodného za zmínku mě už nenapadá.

A co nás ještě letos čeká? Mimo již zmíněného dřevníku je začátkem května – přesně sedmého – nahlášený termín na zprovoznění solárních panelů a regulace vytápění. Konečně si tedy snad trubice na sebe začnou vydělávat a v létě si elektrický kotel ani neškrtne. Zároveň by nemělo docházet k přetápění domu a takto zbytečně vzniklým nákladům. Dále bychom rádi naposledy pozvali bagristu a dodali pozemku finální podobu. Dodělá se také dvojgaráž, kde chybí ještě jednou zbrousit sádrokartony, pak vymalovat a na podlahu epoxidový nátěr. Plus ještě pár dalších drobností, jako jsou venkovní kohoutky a zásuvky. A jako třešnička na dortu, pokud půjde všechno podle našich představ, se dodělají zpevněné plochy před domem. Zatím bez plotu a brány s pojezdem, bohatě bude stačit normální přístup do domu.

Slavnostně prohlašuji krb za dokončený

Poštovní schránku ještě musím označit

Tohle všechno jednou prolétne komínem